Náš příběh - vypráví maminka Blanka

V roce 2008 jsem byla šťastná matka syna Filipa a byla jsem podruhé těhotná. Tehdy se stalo něco, co zásadně ovlivnilo celou naši rodinu. Byla jsem v 6. měsíci, když  moje setra, žijící tou dobou v Anglii, měla tragickou autonehodu. Sestra se svým manželem a třemi dětmi se rozhodli v sobotu ráno vyjet na výlet, když jiná paní na druhém konci města měla problémy s alkoholem, antidepresivy a neváhala usednout za volant. Při předjíždění se nestihla vrátit do svého pruhu a vrazila přímo do auta mé sestry. Švagr Simon zemřel na místě, dvouletá Amálka za tři dny v nemocnici. Sestra bojovala ještě týden, nicméně svůj boj prohrála. Bylo jí 31 let. Z pětičlenné rodiny tak zůstaly pouze dvě děti, pětiletý Olen a sedmiletá Bělinka. O tom, jaké šrámy na těle či na duši jim zůstaly psát nebudu. Čas určitě některé rány zahojil a dnes děti žijí s mojí mamkou, jejich babičkou, i nadále v Anglii, mají 11 a 13 let, a věřím, že nejhorší mají za sebou.

Abych se však vrátila ke svému těhotenství…. Krátce po této tragické události jsem byla hospitalizována v nemocnici, jelikož miminko už vůbec nerostlo a nešly mu přes placentu téměř žádné živiny. Proto se lékaři rozhodli těhotenství ukončit a pokusit se miminko zachránit v inkubátoru. Matýsek se narodil 23. dubna s porodní váhou 1350g a délkou 39 cm. Byl to takový malý králíček, ale od prvního dne velký bojovník. Potvrdila se u něj drobná vada srdce, lehce postižená levá mozková komora a hypospadie. V pouhém měsíci života podstoupil operaci srdce, která naštěstí dopadla dobře, za půl roku pak podstoupil ještě jednu menší operaci srdce. Následovalo několik hospitalizací v nemocnici, různé infekce, operace varlátek, nožiček atd. V roce života se mu rozjela epilepsie, která velmi zásadně ovlivnila jeho psychomotorický vývoj, a místo toho aby se Matýsek posouval kupředu, tak se spíš vracel zpět.

Když to celé zkrátím, tak dnes má Matýsek 7 roků, nechodí, nemluví, jezdí na vozíčku, je plně závislý na naší pomoci, ale je to takové naše sluníčko. Nastoupil do 1. třídy speciální základní školy, má zatím samé jedničky a učí se číst, psát a počítat (vše speciálním způsobem).Je to větší optimista než my všichni dohromady, pořád se usmívá, mává každému člověku na potkání a myslím, že je to opravdu šťastné dítě. Všímá si jen toho, co je dobré, usmívá se dokonce i na doktory, kteří v jeho životě nahrají zrovna příjemnou roli ... A mám se od něho hodně co učit. Pro mě jako matku je to však náročné fyzicky i psychicky, ale on je spoko

jený. Vůbec se zde nezmiňuji o svém starším synovi Fildovi, který celou tu dobu je chtě nechtě na vedlejší koleji. Ten už teď chodí do 5. třídy. Že jsem odešla z práce, abych to všechno nějak zvládla, už byl jen logický důsledek toho všeho.

V roce 2013 se u mě objevil velmi agresivní nádor prsu, který se rychle rozšířil a způsobil metastáze v lymfatických uzlinách. Podstoupila jsem náročnou operaci, mám za sebou léčbu a dva roky mi dala rakovina oddech. I tak mi lékaři kladli na srdce,  že musím myslet na sebe, že musím odpočívat a 90% své energie věnovat svému uzdravení, a že bych měla co nejméně používat levou ruku, aby nenatíkala. A to se s postiženým dítětem dělá dost těžce. K tomu všemu mě bohužel čeká další kolo boje s nemocí.

Říkám si, co mi tím chce osud naznačit… Říká se, že člověk dostane naloženo jen tolik, kolik unese… Tak se držím. Necítím žádný vztek, ani lítost, neříkám si, proč zrovna já. Jsem bojovník každým coulem a říkám si dobře: "Co se mám touto lekcí naučit? Co je potřeba v mém životě změnit?" A jediné co mě napadlo je, že je asi načase potlačit svoji hrdost a přiznat, že ani já nejsem nesmrtelná, ani já nemusím všechno zvládat sama, a že nastal čas, naučit se říkat o pomoc.